VOTROCI 2000

Před prvním “jarním” domácím zápasem Votroků uveřejňujeme rozhovor, jehož originál jste si mohli přečíst v programu ČERNOBÍLÝ GÓL, vydanému k pohárovému vítěznému utkání s Plzní. Takže kdo to nečetl, má tady pár řádků o našich skvělých fanynkách.

Den po pro hradecké Votroky nešťastném utkání v Jablonci jsem si povídal se sestrami Katkou (Lentilkou) a Ivou, které fandí našemu týmu doma i venku, v teple i chladu a které patří mezi stálé členy “kotle” hradeckých Votroků.

Je pár hodin po závěrečném hvizdu v Jablonci, kde naši kluci, i přes velmi dobrý výkon, nezískali nakonec ani bod, když jsme se celý druhý poločas rvali s domácím týmem jen v 10-ti lidech. Jak se teď, s krátkým časovým odstupem, na náš výkon díváte?

K+I: Tým se nemá určitě za co stydět, náš výkon byl výborný, ale zase jsme měli trochu smůlu, jako již potolikáté na podzim. Vyrovnání “do šatny” těsně před přestávkou a po ní hned taková přísná penalta a ještě i s červenou kartou… Není klukům co vytknout, dát v Jablonci 2 góly je super, prostě to vždycky nevyjde.

Není úplně běžné, že mezi věrné fanoušky fotbalového týmu patří sesterské duo. Jak se to “přihodilo” právě vám?

Katka: Já chodím na fotbal asi od 16 let, s klukama s X-chatu, ale to jsem ven nejezdila, max. do Pardubic, které tehdy hrály s Hradcem ve druhé lize.

Iva: Já jsem začala chodit s Káťou, zalíbilo se mi v kotli a tak chodíme a jezdíme spolu a s kamarády ze Slatiny.

Chodíte do kotle, takže předpokládám, že i pořádně a nahlas fandíte.

I: Samozřejmě, proto v kotli jsme, abychom kluky na hřišti povzbudily a pomohly jim. To k tomu patří.

K: Loni jsme musela díky úrazu na utkání s Teplicemi musela s nohou v sádře sedět vedle kotle a to byl pro mne opravdu trest a zápas jsem si ani zdaleka tak neužila.

Co na vaše fandění říkají doma?

K+I: No, tak doma to moc nechápou, protože mamka ani taťka nikdy na fotbal nechodili a občas slyšíme takové ty trošku uštěpačné poznámky, když se nedaří  . Ovšem naše babička, ta má naopak fotbal a také hokej moc ráda, sleduje sport v televizi a my ji pořád lákáme, aby šla někdy pod lízatka fandit s námi. Ale má strach, aby neměla potíže s ochrankou, protože naše babička si nebere servítky a umí se u sledování fotbalu pěkně rozčílit  .

Já vím, že vy jezdíte vždy s tím hlavním houfem fanoušků, ať je to výjez vlakem či autobudem.

K+I: Ano, nás by to jinak asi ani nebavilo, právě ta skvělá atmosféra ve skupině fanoušků je to, co dělá fotbal fotbalem, alespoň pro nás. My vlastně fotbal ani jinak než naživo moc nesledujeme. Kdo s námi takhle nikdy nejel to asi těžko pochopí. Lidi si občas myslí, že jsme nějaká skupinka bláznů, která se jen chce prát a opíjet, ale tak to není. Je to zábava a radost, jenže to pozná jen ten, kdo s námi pojede. Že nejsme žádní výtržníci, ale parta lidí, která se chce společně radovat ze hry a nejlépe výhry Votroků.

Vy jste ale také nesmírně populární díky vašim dobrotám, které klukům na cesty za Votroky připravujete a na které se, pokud vím, často těší mnoho dní dopředu. Jak tahle pěkná tradice vlastně začala?

Katka: Náhodou. Byla jsem kdysi na zájezdu s hradeckými hokejkami v Chomutově a tam se cestou nějaké pamlsky v autobusu objevily. Vzpoměla jsem si na to před cestou na fotbal na Duklu, napekla a protože jsem se dočkala pochvalných reakcí, tak se snažím vždy něco dobrého upéct.

Iva: Já moc ráda peču a občas mi doma říkají, že už to ani nikdo nechce, takže jsem ráda, že mám tak vděčné strávníky. Ale někdy je to starost vymyslet, co připravíme, protože se snažíme moc neopakovat a měnit sortiment. NO, a když se jako včera cestou do Jablonce zase někdo z kluků pochlubí pár metry klobás, jiný jablečným závinem, tak máme na cestě opravdové hody. Je fajn, že v autobuse nekoluje jen něco k pití, ale i k zakousnutí.

Skončila podzimní část ligy a my jsme těsně před sestupovou příčkou, prakticky bez náskoku. Jak vidíte podzimní výkony Votroků?

K+I: Není, nebylo a asi ani nebude to jednoduché, ale týmu věříme. Na sestup ani nechceme pomyslet, to by byla tragédie…

Máte v černobílém dresu svého “favorita”, oblíbeného hráče?

K+I: To snad ani ne, fandíme všem stejně. Žádný více či méně oblíbený hráč pro nás v týmu není.

Máte klubovou šálu, nebo jiné fans věci?

K: Mám 3 šály, 2 dresy, čepicy, polštářek do auta, řehtačku a sukni.

I: Plánujeme také vlastní vlajku “Slatiňáků” a mikiny, k těm nás inspirovali kluci z Opatovic. Musím na Katku prozradit, že má doma na stěně v pokoji i namalovaný znak klubu a černobílé povlečení  .

Kdyby kouzelný dědeček nabídl každé z vás splnění jednoho přání pro fotbalový Hradec, co by jste si přály?

K: Stadion, jednoznačně nový stadion.

I: A taky udržení prvoligové příslušnosti.

A vaše přání pro vás, co by jste chtěly od hradeckého fotbalu?

K: Ideálně vyhrát v dohledné době ligu!

I: Nebo pohár, nebo být na takovém místě v lize, které by nás poslalo do pohárové Evropy!

Jezdíte ven, takže mi řekněte, jaký byl zatím nejpovedenější výjezd?

K+I: Jednoznačně Slovácko na jaře. Tři body za výhru, hattrick Vojty Štěpána, parádní fandění v našem kotli a skvělá atmosféra v něm. A líbilo se to asi i klukům, protože ti po druhém gólu začali fandit svlečení do půl těla a my jsme slíbily, že když dáme třetí gól, přidáme se taky. No, a protože Vojta tu branku opravdu vstřelil, fandily jsme tak tedy nakonec i my  . A kdyby včera Honza Šisler přidal do poločasu třetí gól v Jablonci, tak jsme byly připravené to zopakovat…

Tak to je tedy dvojnásobná škoda a Honza by měl na své střelecké mušce hóódně zapracovat. Pokud tento rozhovor bude číst, chytí se možná za nos, jakou velkou nůši radosti hradeckým fanouškům v Jablonci zůstal dlužen  .

za rozhovor děkuje

Gunny