VOTROCI 2000

PAVEL ČERNÝ – pro moji generaci, a nejen pro ni, naprostá legenda hradeckého fotbalu. Střelec, jakému tu zatím nebyl nikdo roven ani vzdáleně. Narodil se 11.10. 1962, slaví 50 let,  a tak jsem i pro náš web chtěl pořídit rozhovor s tímto velkým hráčem. Pozval jsem Pavla a náčelníka fanoušků Kotyho na takové povídání.

Ale nejprve jako blahopřání pro kanonýra k jeho padesátce:  DÁREK . A Bajkeho videopocta Rumovi …

Pavle, ty jsi z fotbalové rodiny. Mělo to prostředí na tebe vliv? Chtěl jsi být už od malička fotbalistou? Táta na mne měl opravdu velký vliv. Začal jsem v sedmi letech v Novém Městě nad Metují. Fotbal byl pro mne vším, tehdy nebylo tolik možností co teď a já jsem prostě žil fotbalem, hrál fotbal, trénoval, prostě jsem se tomu věnoval naplno, bavilo mě to. Samozřejmě jsem tehdy ještě nepřemýšlel, že to bude moje práce.

A od počátku jsi se tlačil do útoku? Jo. Od prvopočátku mě bavilo střílet a dávat góly. Gól – to je pořád koření fotbalu, závěr snažení celého mančaftu a já mám štěstí, že se mi to celkem dařilo. Bránění nebylo nic pro mě, já byl vždycky ofenzívní hráč, vepředu jsem se cítil dobře.

Koty: Pavle, já tě pamatuju, že ty jsi přišel do Hradce zpátky z vojny odněkud z Hodonína, kde jsi ale kopal jen nějakou A nebo B třídu. Proč jsi nebyl třeba v pražské Dukle, nebo v Chebu či Banské Bystrici? Přitom jsi byl okamžitě po návratu z vojny v základu Hradce a střílel jsi góly. To jsi před vojnou nebyl tak známý, nebo jsi se až na té vojně tak vykopal? Byl jsi přece v hradeckém dorostu.. To byla tehdy taková konkurence? Konkurence byla určitě veliká. Já jsem nastoupil do Dukly Tábor, kde se dělal takový výběr pro armádní týmy, takže šance dostat se do některého z tebou jmenovaných týmů byla, jenže já jsem si hned na prvním tréninku nešťastnou náhodou zlomil nohu v kotníku. Takže sádra, po uzdravení jsem šel do Jindřichova Hradce a druhý rok jsem byl v Hodoníně, kde se kopal tehdy myslím krajský přebor (pozn. autora: to je tak na úrovni dnešní divize, minimálně). Šlo hlavně o to hrát a udržovat se v herním rytmu, a jak je vidět, neublížilo mi to,. Tak to tehdy prostě bylo.

A ty jsi byl profík už před vojnou. Ne, kdepak, já hrál za dorost a pak hned na vojnu.

A po vojně hned profi smlouva v Hradci? Hradec hrál tehdy 3. ligu, právě do ní spadnul, takže jsme chodili jak do práce, tak na fotbal. Byl jsem takový poloprofesionál. Až v roce 1987, po postupu do ligy, jsem měl normální smlouvu a byl profesionální fotbalista.

Koty: Ale to už jsme daleko. Vraťme se ještě zpátky. Ty jsi se po návratu dostal hned do hradeckého áčka a pravidelně hrál? Tak nechci se chlubit, ale jo, tak to bylo. Začal jsem hrát hned a i góly jsem dával, takže dobrý. Postoupilo se zpátky do druhé ligy a tam jsme byli myslím tři sezóny, do postupu do první ligy. A pokud jsem neměl nějaká zranění, tak jsem hrál, ty góly ode mne byly, takže dobrý :-), byl jsem v základu.

Koty: Já si vzpomínám z té doby například na tvůj gól tehdy právě exligové Plzni, které se přijela a prohrála 1:0. Byl to myslím takový ostrý roh a ty jsi to tam z první narval, že málem síť praskla. Jo, to byly zápasy na starém hřišti u nemocnice. Tam jsme myslím v těch letech neprohráli ani jeden zápas, až do postupu do ligy…Tam byla nádherná atmosféra, na některé zápasy si vzpomínám, takové derby s Pardubicema, nebo s Ústím výhra 7:1 tuším.

Koty:  To Ústí nebylo 12:3? Matějka 6 gólů? Tak to už nevím, přiznám se, ale v paměti mám tu fantastickou atmosféru na zápasech. To se s Malšákem prostě nedá absolutně srovnávat.

Pavle, ty máš vlastně takové 3 hlavní fotbalové  štreky. Počátek a závěr kariéry v Hradci, a mezi tím Sparta a Japonsko. Máš v hlavně nějaký zápas, který pro  tebe byl v těchto působeních výjímečný? Ty jsi nasázel moc a moc gólů, v klubu kanonýrů nejsi jen vinou systému, který ti nepočítají prvoligové branky v Japonsku. Máš dodnes v hlavě nějaké z tvého pohledu speciální góly, které sám považuješ za krásný, důležitý ? Gólu bylo moc, to je pravda, a každý byl důležitý. Ale na nějaký extra vzpomínám a vzpomínám…, v hlavě to nemám, je to už trošku dávno :-). On je fotbal kolektivní sport a pro mě byl důležitý úspěch týmu, bral jsem ty góly jak konec práce všech spoluhráčů, prostě od toho jsem tam byl, abych merunu uklidil do branky. Ale hodně dobře se vzpomíná na zápasy, které přivedly Hradec do ligy v roce 1987. Poslední zápas v Xaverově, to bylo něco neskutečnýho, co tam se dělo, na to vzpomínají diváci, kteří tam tehdy za námi přijeli (Koty: tam nás bylo přes 3000 z Hradce!) dodnes, pořád se s těmi lidmi potkávám a vzpomínají na ten zápas. A pro mě to je jeden z nejhezčích zážitků kariéry. No a pak Sparta, to byl asi sportovně můj vrchol kariéry, to se nedá nic dělat, to byl tehdy nejlepší tým u nás, vynikající fotbalisti, vyhráli jsme dvakrát pohár, ligu, hráli Ligu mistrů.

Koty: Tam jsi hrál například velký zápas doma proti Barceloně, kdy jsi přihrával na jediný a tedy vítězný gól zápasu. Jo, a to jsou ty věci, že když se pak podíváš zpátky tak si můžeš říct, že to všechno stálo za to. No a Japonsko, to byla taková štace “za odměnu”. Krásná země, super zážitky…

Koty: Pamatuju se na televizní šot, jak dáváš gól a byla z toho i slavná fotka, jak běžíš s rukama nad hlavou. No jo, to jsme vyhráli základní část japonské ligy, to byl pro můj klub velký úspěch. Tehdy se fotbal v Japonsku jakoby rozjížděl a já jsem moc rád, že jsem u toho byl. Bylo to perfektní.

A přišel návrat do Hradce. A zase se mi to vyšlo, přišel jsem v době, kdy tu byl výborný tým, vyhráli jsme pohár, hráli Evropu, nádhera. Škoda, že to tu teď není…

Koty: Ty jsi ale skončil v pravý čas, na vrcholu. Z tvého posledního zápasu z Blšanama mám doma památeční půllitr, a skončilo top bez branek jsi nastoupil se synem. To bylo pro mě krásný, děkuju za to všem, udělalo mi to radost. Mimochodem jsem v tom zápase dal tyčku, to mě mrzí, že to tam nespadlo. No, a tak jsem ve 40-ti letech skončil s profi fotbalem a jsem se svojí kariérou spokojený, opravdu hodně spokojený, bylo do dobrý.

Což je asi to nejdůležitější, že když se podíváš dozadu, můžeš si  říct “bylo to fajn”. Ještě řekni, ty jsi pak ještě kopal v okolí, že? Jasně, pár let to šlo. Ústí, Hořice, Černilov, Lhota, Bohdaneč – dokud to šlo, tak jsem chodil, ale já potřeboval vždycky hrát někde, kde o něco šlo, abych měl motivaci. O postup, o záchranu, ale o něco, aby byly emoce, aby se hrálo pod tlakem a nadoraz. To jsem potřeboval, jinak mě to moc nebavilo. Někde se plácat a hrát klidný střed, to ne.

Pavle, jak vidíš fanoušky a fandění dnes a v dobách své největší slávy. Já si pamatuju, že byly doby, kdy návštěva pod 8000 byla v Hradci braná jako malá. No jo, to bylo v tomhle hodně jiný. Vzpomíná si, že když jsme přijížděli na zápas, tak hodinu a půl před zápasem už byly hlavní dvě tribuny ze 3/4 plné, to bylo něco. Lidi chodili, jezdili z dalekého okolí, v tom to bylo lepší.

Koty: Na RH Cheb přišlo “jen” 8600 diváků… Nebyla taková konkurence jiné zábavy, lidi měli fotbal jako jednu z mála možností. Teď je to v tomhle hodně jiné.

Koty: Návštěvy tu hodně spadnuly po té, co Voda v roce 1997 rozprodal prakticky celý úspěšný tým. Pak se to už na ty původní čísla nikdy nevrátilo, když nepočítám pár výjimek s pražskými S po návratu do ligy a pod. Ale taky tu byla prolomená brána na Slávii s Poborským, kdy bylo snad 30000 lidí, ale to bylo ještě před tvým návratem z Japonska.

Pavle, chodíš pořád na Hradec jako divák? Nohy tě při tom “nesvrbí”? Samozřejmě, ven jedu jen občas, ale doma chodím pravidelně každý zápas. A nohy mne nesvrbí. Ale nevím, myslím si, že to co hrajeme, není těch kluků strop. Že mají na víc, že je možno přidat. Pokud ne, pokud tohle je jejich maximum, tak se jim omlouvám, ale myslím si, že není. Ale to musí vědět a chtít změnit oni, jestli tomu dávají úplně všechno…

No, nedáváme góly. To slyšíš pořád, od těch nižších amatérských soutěží až po ligu, jak každý trenér naříká, že nedávají góly, neproměňují šance.

No a co si o tom myslíš ty? Já rád čtu a vím, že střelec s nejslavnějších, Pepi Bican, rozčiloval fotbalisty tvrzením, že jsou špatní střelci, že fotbal je jen jeden a hlavně – že šance je pořád šance. Buď to pošleš do sítě, nebo ne. A ta mladší  generace to rozporovala, že fotbal je rychlejší a tak je to všechno těžší. Já souhlasím s Bicanem.10 metrůod brány dostaneš balón na nohu a máš zlomek času. Když to umíš, pošleš ho tam. Když ne, tak nic. Rychlejší to je, všechno se proměnit nedá, ale když z 10-ti nedáš 9 šancí, tak to není smůla, ale chyba. Tak si to já myslím.

Koty: Co říkáš na to, že dnes jde do reprezentace i kluk, který dá ve druhé anglické lize 2 góly a hned je v repre. No to je ono. Tomu nerozumím, asi nemají na výběr. Útočníci nejsou, momentálně naše republika NEMÁ kvalitního útočníka na mezinárodní úrovni.

Koty: Není chyba u mládeže, že tam potlačujeme u malých individuality, tlačíme je do škatulek? To neumím říct. Nikdy jsem netrénoval, ani mě to neláká.

Ty jsi Pavle v Hradci mezi příznivci fotbalu proslulý slavnou větou: “Dokud neuvidím na Malšáku bagry, jak to hrnou, v nový stadion nevěřím”. Přestože je ta věta už letitá, zdá se, bohužel, že jsi situaci a rozpoložení Hradce a jeho zastupitelů odhadnul dobře. Tesat do kamene. To jsem kdysi dávno řekl a bohužel je to pořád tak, jak to je. A já si myslím, že pokud tento klub nebude mít nový fotbalový stadion, slušný stadion, tak se nikam fotbal v Hradci neposune. Naopak, může tady fotbal úplně skončit. Stadion je základ. Tak ať to tu zavřou, fotbal v Hradci rovnou zruší a hotovo. Nechápu to, neznám ty souvislosti a postupy, ale vidím co vidím, že jinde to jde a v Hradci ne. O tom, že máme stadion, který nevyhovuje nejen divákům, ale ani svazovým předpisům, víme už z devadesátých let. A co se stalo za tu dobu? I mnohem menší města se dokázala o svoje lidi postarat, jenom v Hradci se pořád schůzuje, odvolává. Jak říkám, není to moje parketa, ale vidím co vidím. Stadion není, hrozně mě to štve. To není stavba pro 22 fotbalistů, ale pro ty tisíce, kteří tam chodí.

Já jsem argumentoval nějakému politikovi, že divadlo se dá taky hrát v sokolovně sedět na dřevěných židlích z výčepu, ale o návštěvníky divadla se město postaralo. Je to v pořádku. Postaralo se i o komfort návštěvníkům filharmonie. I to je dobře. Ale proč máme na fotbal chodit do rozpadající se, nevyhovující ratejny, to mi už nikdo vysvětlit nedokáže. Máme skanzen, pastoušku, prý to snad někde vyhrálo anketu o nejhorší prvoligový stadion v Evropě. Je to hanba města.

Koty: Pavle, kdybys byl kouzelný dědeček a mohl fotbalovému Hradci splnit přání, co by to bylo? NO, hlavně ligu – nespadnout!, dobrý fotbal, ať to jde nahoru ve všech směrech, ale HLAVNĚ TEN NOVÝ STADION. Nebo je tu s fotbalem ámen, a to by, vzhledem k velké tradici, byla obrovská škoda.

Díky, pevné zdraví a vůbec všechno nej za fanoušky přeje

Fanda Řehounek