Na domácích i venkovních zápasech hradeckých Votroků patří se svou dlouhou hřívou vlasů k nepřehlédnutelným osobnostem našeho „kotle“ Honza Blackandwhitee a jeho půvabná přítelkyně Edit. O fandění jsme si povídali v holobusu, cestou na ligový mač v Boleslavi.
Honzo a Edit, jak dlouho chodíte fandit hradeckým Votrokům?
Honza: Já jsem začal chodit ještě jako malý kluk, prvňáček, s dědou. A dodnes si z té doby pamatuju perfektní atmosféru desetitisícových návštěv na utkáních se Spartou. Už jako malý kluk jsem měl také zážitky s naháněním od fans soupeře, když jsem přišel o šálu, a viděl jsem házení dlažebních kostek fanoušky po sobě, na což jsem ve svých 7-mi letech koukal s otevřenou pusou.
Edit: Mne přivedl na hradecký stadion Honza. Začala jsem chodit asi před 4 roky, právě v době, kdy to Votrokům moc nešlo a krčili se vzadu i ve druhé lize a právě přicházel k týmu Vašek Kotal.
A co jsi proboha dělala do té doby?
Edit: Bydlela u rodičů a nesměla nikam chodit . Ale teď jsem prakticky na každém domácím i venkovním utkání. Já navíc nyní vlastně spojuji příjemné s užitečným, protože pracuji na své bakalářské práci, ve které se chci věnovat otázce násilí na a před fotbalovými stadiony. Ale fotbal je pro mě opravdu už taková neodmyslitelná zábava. Všichni moji známí vědí, že v něděli se mnou nemůžou počítat, protože vyrážím za Votroky.
Honzo, ty fandíš nějakých 18 let. Jaký je za tu dobu tvůj nejhezčí fotbalový zážitek?
Honza: Tak úplně nej je pro mne výhra v poháru ČMFS. Byl jsem tehdy v Praze s dědou a jeho kamarády v důchodovém věku, šli jsme přes Petřín, na stadionu se vykopávali míče jako dárky do hlediště – prostě super zážitek, navíc umocněný vítězstvím Votroků na penalty, kdy Standu Vahalu vystřídal Tomáš Poštulka a vychytal nám ten pohár. A dodnes se směju bráchovi, který se kvůli školním průšvihům nesměl vydat na zápas s Dynamem Moskva, ale musel se dívat jen doma na televizi. A NOVA tehdy ukončila před penaltami přenos a řekla – výsledek se dozvíte později
Jo, to si pamatuji, byl jsem tehdy samozřejmě na stadionu, ale když jsem se pak dozvěděl, co NOVA udělala, úplně jsem na ni zanevřel a trvá to dodnes…
Edit: pro mne byl velkým zážitkem hned z počátku mého fandění autobusový zájezd do Opavy, tehdy ještě ve druhé lize. Když nás pár desítek kilometrů před Opavou zablokovalo několik aut, z nich vyběhnuli maskovaní fans a házeli po nás kameny, to pro mne jako pro ženskou bylo opravdu něco. To hezké prožívám často, líbí se mi skoro na každém zápase.
Jak jsme zatím spokojeni s Votroky v současné ligové sezóně?
Edit: No, je to zápas od zápasu. Podle mne nemáme špatný tým a měli bychom hrát ve středu tabulky. Jo, a už hodně dlouho mi vadí naše špatné přihrávání před bránu…
…my „odborníci“ říkáme finální přihrávka ….
….která se nám dlohodobě nedaří nikdo s tím nic neudělá .
Honza: Já bych si přál, abychom se konečně stali stabilním účastníkem první ligy. A jak říkal trenér Plíšek, tak bych si přál nějaký hmatatelný úspěch v poháru. Ligu asi hned nevyhrajeme, ale v poháru je cesta k vítězství přece jen otevřenější. A já bych nám všem hradeckým fans přál pořádný mezistátní zápas, ne nějakou přípravu, ale pohárový mač, s pěkným dvoudením výjezdem někam do Polska, Německa. Parádní výlet s bezva lidma, něco poznat, něco vidět, a k tomu fotbal. To bych si opravdu moc přál.
Hradec se prezentuje při domácích i venkovních zápasech kvalitním choreem, které si již i mezi příznivci konkurenčních klubů získalo zasloužený respekt. A právě ty patříš mezi to nejzákladnější jádro choreomanů. Honzo, ty ses ke skupině přidal, nebo patříš mezi její zakladatele?
Honza: Na druholigových zápasech dělali veškerá chorea vlastně sami Kuksmani. Pak se přidala kartoniáda kluků z Hořic a mne to chytlo, začal jsem pomáhat. Domluvili jsme se, že nápisy jsou super, ale ještě lepší bude doplnit je i o obrázky. A tak jsme se začali scházet v naší garsonce, která má 35m, a začali chystat chorea. Jsou to vlastně nastříhané pruhy plachty, které my podle potřeby poslepujeme do požadované celkové velikosti a na tuto plachtu se pak pomocí barevných lepících pásek připraví samotná prezentace.
Kolik lidí se na přípravě chorea podílí a kolik času si jednou takové choreo průměrně ukrojí?
Honza: To je těžká odpověď, protože každé choreo je jiné. Někdy se nás sejde 5, ale např. na Spartu jsme pracovali sami s mým kamarádem Ludwajsem. A někdy je choreo jedno, někdy jsou tři, někdy je jednodušší, jindy složitější. Celkově nám to však ukrojí tak 4 hodiny z našeho volna na jeden zápas. Existuje stabilní skupina, kde jsem já, Kuksman ml., Radous z Malšovic, Vláďa – Castorr, který předkresluje obrázky, občas přijde Lentilka a Vojta – 123.hk a začal nám hodně pomáhat Vítek z předchozího rozhovoru, no a pak se různě někdo přidá, podle času a možností. A nesmím zapomenout na kluky z Černožic, kteří by snad jednou mohli po nás převzít štafetu, abychom my měli více času na své (budoucí) manželky.
Edit: .
Zůstanu ještě u chorea a zeptám se, kdo je tím hlavním kreativcem, který přináší náměty?
Honza: Nejčastěji přijde s prvotním nápadem Kuksman, nebo já. Ale to je vždy jen první nástřel a tu konečnou podobu a kvalitu tomu právě dá ta parta lidí, protože se to různě doplňuje, ladí a společně se snažíme vytvořit co nejlepší finální verzi, která se může nakonec od té prvotní myšlenky i dost lišit.
Edit: Honza má nejlepší nápady večer. Dáme si pusu na dobrou noc, chvíli je klid a najednou se rozsvítí lampička a Honzík si začně dělat poznámky, protože zrovna dostal nápad na choreo nebo chorál .
Tak to jsi vlastně jeho Múza. Dá ti pusu a nápady se začnou zjevovat… Tak já doufám, že Vám to bude takto krásně klapat i v dlouhé budoucnosti.
Díky za rozhovor
Fanda Řehounek
se v rozhovoru zase fandim že sem ču*ák protože jsem v bolce stál nahoře pod těma co pískali? :D to radši nečíst :D
Bylo to v emocích a pak se za to omlouval. Pravdu měl ovšem v tom, že na ten náš počet to mohlo bejt fakt lepší to fandění
Stál jsem tam taky,ale jelikož Honzu tak trochu znám…tak jsem věděl,že to nemyslí špatně
Všem nám jde o podporu našich černobílých borců Prostě to Honzovi ujelo no.Jako slušný člověk se omluvil a víc bych to neřešil